Ti starší si asi budou pamatovat vtípek, že se chlapi v hospodě hádají, kdo ho má menšího. Byl tím myšlen mobil. Ano, tehdy ještě nebyly displeje jako výkladní skříně. Většinou byly jen černobílé a kdo měl dvouřádkový, tak to byl někdo. Teprve poté přišly nové mobily s displejem ve tvaru čtverečku. Tam už se hrávaly naprosto jednoduché hry. Ale o barevném displeji se ještě jenom šeptalo v kuloárech.
Staří pamětníci jistě pamatují jednoduché melodie zvonění a nejnovější mobily, na kterých si mohl člověk naklikat vlastní styl toho, co jej bude budit, nebo upozorňovat. Jo, to byly časy.
Běhání s telefonem po okolí a hledání signálu bylo národní zábavou a člověk si alespoň zasportoval.
Dnešní mobily už těmito nemocemi netrpí. Signálu je všude dost a je také dosti silný. A displeje? Ty už mají takové barvy a takové rozlišení, že bez podrobnějšího rozboru nerozezná člověk, zda je to hra či klip ze skutečnosti. Takže kdo chce, klidně může na telefonu sledovat nějaké filmy, nebo hrát hry na tom nejvyšším rozlišení.
Ten, kdo na filmy koukat nechce může jej využívat jinak, tedy mimo běžné telefonování. Je zde kalendář, budík, peněženka a já v něm mám svou knihovnu. Tedy elektronických knih. Když někde čekám, vždycky se začtu.
Děti hledí do přístroje neustále a ani nevím, zda si ještě umí klasicky hrát, třeba na indiány, nebo lupiče a četníky. Myslím, že už ne. Sedí vedle sebe na schodech a tupě hledí do malých placatých krabiček.
Chápu, že doba je jiná a že kvůli tomu děti mobily nemrsknou do křoví a nepůjdou si hrát na honěnou. Nebo nevezmou míč a nepostaví primitivní branky, aby si zahrály fotbal. Jenže pak se nesmí divit, že jsou tlusté, neohrabané a při kratším běhu funí jako stádo nosorožců. Když k tomu připočteme stravu s fast foodu, tak je nám to jasné. Ale za to už mobil asi nemůže. Co by na to, rodiče?